Můj první Poněšický survival

Jiří Vozda vypráví své zážitky z Poněšického survivalu.

Jsem necelý rok po úrazu. Mám to štěstí, že jsem se dostal z vozíku a zvládám chůzi s francouzskými holemi. Ale i tak je pro mne většina aktivit, které jsem před úrazem podnikal, nedostupná. Netrpělivě proto vyhlížím datum, kdy mi AZUBáci dodají objednanou tříkolku. Do tohoto čekání mi zavolala Alena:

„Přihlaš se na Poněšický survival. To se ti bude líbit.."

Vymlouvám se:

„Ještě nemám tříkolku"

„Tu si půjčíš v SKV".

„Nemám natrénováno."

„To dáš."

„Nemám s kým jet."

„Někoho seženeš."

„Je to daleko."

„Ne tak moc."

Jsem ubit argumenty. Volám do SKV. Půjčit tříkolku nebude problém. Volám synovi.

„Poněšice? Tam je to skvělý jedu s tebou!"

Rozhodnuto. Vovo bude skvělý parťák. Pro jistotu volám ještě Martinovi, co má survival na starosti. Uklidňuje mne. Prý se to dá zvládnout.

„Ani sedák s sebou nemusíš brát. Jako vozíčkář dostaneš půjčit celotělový."

„To i vozíčkáři polezou na stěnu?"

„Neboj, to bude jenom převis." Lapám po dechu. Až dosud jsem netušil, že převis je v horolezecké klasifikaci ta nejjednodušší cesta. Zbývají necelé tři týdny. Stírám prach z rotopedu a dávám si pravidelné půlhodinové úseky, padám na zem, abych udělal tolik kliků co včera, nebo ještě víc. Večer mířím na bazén. Začínám se těšit. Našemu týmu jsem vymyslel název „Spadla krysa z višně“.

Po roce mám zase nabalený velký bágl a na vozíku čekám na vlak do Prahy. Tam si mě vyzvedne syn Vovo. Auto, Poněšice. Všechno klape. Čeká tu na nás vypůjčená tříkolka, úsměvy, chatka a večeře. Tak pojď, holka, okouknu tě a nachystáme se na závod – to se snažím seznámit se zapůjčenou tříkolkou. Co všechno s sebou? A jak to zavěsit na tříkolku? Babo raď! Pomáhá gumicuk a trocha důvtipu.

Výklad pravidel a trasy, poslední přípravy a už je tu start závodu. Ve 22:30 vyráží téměř 30 kánoí, dosud vzorně seřazených do jedné lajny, na noční orienťák po Hvěvkovské přehradě. Už nějaký pátek jsem v lodi neseděl, ale tentokrát, díky oslabenému zadku, mi připadá loď mimořádně vratká. Připadám si jako Lucie z knihy Zdeňky Šmída, Vodácký průvodce pro Ofélii, když poprvé usedla do lodi. „Ta loď musí mít konstrukční vadu.“ Přes 50 pádel čeří noční hladinu a lodě za svitu čelovek a měsíce míří směrem na Hlubokou. Naši kategorii čeká deset a půl kilometru plavby tam a zpět, okořeněné hledáním čtyř kontrol, rozmístěných po okolních březích, včetně zdolání feraty nad řekou. Ale ta je jenom pro choďáky. Tato disciplína má své úžasné kouzlo v kombinaci komunity, sportu, romantiky a společenství tolika lodí na vodě.

Do kempu přijíždíme společně s Gábinou a Vláďou. Čeká nás lezecká stěna a plavání. To jsem zvědav co jsi pro nás vozíčkáře vymysleli. Naštěstí je to v duchu „dokaž že i nemožné je možné“. Jistící lano na vozíčkářské cestě vede ze shora dolů a zpátky přes kladku. Máme dovolené všechny chyty, na které dosáhneme, respektive ke kterým nám pomohou. I přes pomoc lana nahoře funím jako lokomotiva. Vovo dává dvě regulérní cesty 5+ a 6 - . Zato v nočním plaveckém bazénu jsem se příliš nepochlapil a tak většinu délek za mne zdolává Vovo. Je před třetí hodinou ranní. S Vovem vyrážíme na cyklistický scorelauf (tj.volné pořadí kontrol), který tvoří osu závodu. A jájaj ! Hned na první kontrole opravujeme tříkolku. Chybí na ní napínák řetězu a tak musíme řetěz zkrátit. Začíná se pomalinku rozednívat. Sbíráme jednu kontrolu za druhou a já si to na tříkolce vyloženě užívám. Jen neustále sleduji stav baterky a modlím se, aby vydržela až do cíle. Pro jistotu používám jen ty nejnižší stupně pomoci elektromotoru.

Kontrolní stanoviska jsou oázami tohoto závodu. Setkáváme se tam s pořadateli i s ostatními týmy a taky s občerstvením. A jak už to bývá, plní se zde další disciplíny. Okruh na in-linech je samozřejmě pouze pro chodce. My vozíčkáři jim děláme doprovod na handbiku. Střelba z luku, vzduchové pistole, laserové pušky. Na motokrosovém cvičišti nás posadili na čtyřkolku s povinností objet celý okruh cvičiště. Sedím na čtyřkolce poprvé v životě, ale ze sjezdů terénních vln díky tomu, že vůbec nevidím, co je pod vlnou, mi běhá mráz po zádech. Když se dívám s jakou rychlostí a bravurností tu samou trať projel Vovo, uznávám, že mám co dohánět. Na vodáckém kanále v České Vrbné nás čeká slalom na divoké vodě. Je pravda že slalom je jednodušší a do lodi nám posadili kormidelníka. Vovo zde ještě obdobnou trať jede na paddleboardu. Nechávám zde oživit baterii na tříkolku, protože její kapacita je už v červeném poli. Únava a probdělá noc je hodně znát, ale do cíle to není daleko. Snad hodina jízdy. Šlapeme. Tentokrát už na baterku neberu ohled. Poslední kontrola, teď doprava, za mostem doleva, několik kopečků a ještě, ještě kousek.

CÍL !

Božská úleva. Jen jsme zastavili, už je tu Martin s dvěmi orosenými krýgly božského nápoje. Gábina s Vláďou dorazili do cíle půl hodiny před námi, ale mají bohužel trestnou hodinu. Takže první místo je naše! 130km je za námi. Stále sedím na tříkolce, ještě jsem ani nedopil pivo a upadám do hlubokého spánku.

Díky všem pořadatelům za pořádný zápřah. Díky všem, co se zúčastnili, za parádní atmosféru. Tak zase za rok 

2022-07-10